Dcera pana Josefa Lébla z okresu Praha-západ uchovává na půdě rodinného domu tatínkův kufr z války. Je plný vzpomínek na Norsko. Obsahuje pohlednice, knihy, mapy, deníky i dopisy z domova, dokonce i telegram k narozeninám od jeho norských přátel adresovaný do lágru v Hemne u Trondheimu. Neuvěřitelný poklad! Unikátní dobové materiály nabízí jedinečný pohled na každodenní život, radosti i strasti z totálního nasazení v Norsku. Děkujeme ze srdce paní Jarmile, dceři pana Lébla, že nám materiály poskytla k dalšímu výzkumu!

Na konci února 2021 navštívila dr. V. Hingarová vnuky pana Holuba, Evu a Václava, v obci Luka nad Jihlavou. Vyprávěli o svém “dědouškovi” Antonínovi, který prožil válečná léta v Trondheimu a okolí. Hned na úvod se pochlubili dvěma páry pletených rukavic s norským vzorem, které Antonín přivezl z Norska a nosil je údajně dlouho po válce.

Prostřednictvím rodinným vzpomínek a dochované desítce fotografií, korespondenci i úředních dokumentů tak můžeme rekonstruovat další příběh nasazeného Čechoslováka v Trondheimu.

Norský příběh Antonína Holuba začal povolávacím rozkazem pracovního úřadu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 1942. Za tři dny už seděl třiadvacetiletý malíř pokojů ve vlaku do Berlína, kde se dozvěděl, že je s dalšími odvedenci přidělen na práce do Norska. Doma zanechal svou dívku Růženku, které po dalšího dva a půl roku pobytu v Norsku posílal dopisy, pohledy a fotografie.

Pan Antonín byl přidělen na práce do Trondheimu u malířské firmy Hans Hemmer. V roce 1943 se několik měsíců stal pomocným dělníkem na stavbě ponorkového bunkru Dora – největší německé ponorkové základy na severu Evropy. Práce spočívala v prohlubování a zpevňování mořského dna. Dřinu a nebezpečné pracovní podmínky popsali i jiní čeští pracovníci.

Během roku 1944 byl poslán Organizací Todt na práce v okolí Trondheimu a posléze dále na sever do Mo i Rana. Během pobytu se dvakrát dostal domů na Jihlavsko v rámci několikatýdenní dovolené. Konce války se dočkal v Norsku.

V rodinném albu nalezneme unikátní snímky, zvláště pak z konce války. Němci kapitulovali v Norsku 7. května 1945, a o deset dnů později, 17. května, se po celé zemi konala oslava národního svátku. Ten se dodnes slaví v každé obci průvodem za účasti zástupců veřejných i občanských institucí, školní mládeže a hlavně dětí, vyzdobených v lokálních krojích s norskými vlajkami. Jelikož za války byla oslava národního svátku zakázána, první poválečná slavnost se současně stala oslavou konce války a svobody. V Trondheimu, kde se po osvobození ocitl i pan Holub, se průvodu účastnili i zástupci spojeneckých vojsk a zahraničních dělníků a dalších zavlečených osob. Čechoslováci, kterých na konci války mohlo být v Trondheimu kolem dvou stovek, nesli v průvodu československé vlajky a transparent s nápisem Československo.

Cesta domů z Norska byla po skončení války mnohem delší než samotný příjezd. Trvala tři až čtyři měsíce. Zahraniční dělníci byli v Norsku shromážděni do sběrných táborů (v Trondheimu k tomu sloužil bývalý pracovní tábor Strinda), kde čekali na repatriaci. Tu organizovali českoslovenští repatriační důstojníci, kteří přicestovali do Norska koncem května z Velké Británie. Norský červený kříž zajišťoval repatriantům ubytování a stravu, a styční důstojníci pak ve spolupráci s velením spojeneckých orgánů pořizovali jejich soupisy a organizovali transport z Norska.

Skupina, ve které byl pan Holub, odjela z Trondheimu 3. července 1945, po téměř dvou měsících čekání. Zprvu zamířili vlakem do Osla, odkud spojenecká letadla dopravila dvě stovky Čechoslováků po skupinách do Bruselu. Americké letadlo Douglas Dakota, kterým letěl pan Holub, přivezlo do Osla norské válečné vězně z Německa, a na zpáteční cestě vzalo na palubu Čechoslováky. Z Bruselu pak vedla repatriační pouť nákladními auty do Francie, dále pak vlaky do Mnichova, až 2. srpna 1945 dorazili do Plzně. Zde navrátilci obdrželi tzv. repatriační průkazy a každý pak individuálně odjel vlakem do svého bydliště.

Série snímků z „letecké“ repatriace, která se dochovala v pozůstalosti pana Antonína Holuba v Lukách na Jihlavsku, je naprosto unikátní.

V rodinné paměti je zaznamenám i příběh, že přelet Čechoslováků do Bruselu údajně pomohl vyjednat americký kapitán českého původu, který chtěl svým krajanům pomoci. Pro pana Holuba to byl v životě první a podle vnuků také jediný let letadlem.

Dodejme, že většina Čechoslováků byla repatriována o měsíc později, a to hromadným transportem na německé lodi z Osla do Brém. Odtud pak cestovali vlakem přes celé Německo, a do vlasti se dostali na přelomu srpna a září 1945.

Děkujeme rodině pana Holuba za přátelské přijetí a poskytnutí materiálů k dalšímu výzkumu.

Na závěr se hodí dodat, že k pozůstalosti pana Holuba jsme se dostali díky iniciativě paní Jarmily K., dcery J. Lébla nasazeného také v Trondheimu. Ta v zápiscích svého otce našla 28 adres. Na adresy kamarádů napsala v lednu 2021 a rodina pana Holuba byla jednou z několika, která na její výzvu zareagovala.

Zdroj: Rodinný archiv rodiny Ant. Holuba (Luka nad Jihlavou).

Zpracovala:dr. Vendula V. Hingarová.

Pan Oldřich Svoboda se narodil 19. 4. 1921 v Třebíči.  Nedávno nás kontaktoval jeho dnes již dospělý vnuk z Adamova u Brna, který si přál, abychom u příležitosti dědečkova nedožitého stého výročí narození uveřejnili jeho životopisný medailonek.

Pan Svoboda byl s dalšími 404 mladíky ročníku 1921 odveden na nucené pracovní nasazení do Norska. Bylo to na podzim roku 1942. Byl přidělen na práce k firmě Conrad a dostal se do nejsevernějších částí Norska.

Pan Svoboda si během svého pobytu psal deník. Vylíčil v něm krutou, avšak dech beroucí polární přírodu, ale také vztahy na pracovišti, kontakty s místním obyvatelstvem, a především řadu strastiplných zážitků z nasazení a nucené práce. Trpěl nedostatečnou stravou, jednou ho s kamarády před hladem zachránil sob zakoupený od sámských pastevců. V jeho pamětech nalezneme i náčrty krajiny, věnování od kamarádů či popis různých malých dobrodružství v krušné válečné době.

V době, kdy pobýval v Norsku, se mu na Moravě narodil syn, a když přijel domů po roce na dovolenou, oženil se se svou milou Anežkou. Dovolenou mu prodloužily zdravotní komplikace, a na zpáteční cestě do Norska opět onemocněl a úředníci v Berlíně ho poslali za menší úplatek zpět na zdravotní dovolenou domů. Do Norska se už raději nevrátil, a ukryl se spolu se svým bratrem (který rovněž utekl z nasazení)  na statku svých rodičů, kde rok čekali na konec války.

Na strastiplný pobyt v Norsku pan Svoboda zanechal unikátní písemné vzpomínky. Svůj deník v osmdesátých letech doplnil vzpomínkami a nechal přepsat na stroji. Přál si podělit se o příběhy z Norska s veřejností, a na konci osmdesátých let poslal deník do brněnského rozhlasu. Zveřejnění se tehdy nepodařilo, a tak alespoň zaslal jednu kopii do depozitáře Svazu nuceně nasazených, jehož byl členem. Archiv Svazu nuceně nasazených později převzal Národní archiv v Praze, kde je deník pana Svobody uložen dodnes.

Vnuk pana Svobody by rád vydat paměti svého dědečka tiskem. Věříme, že se tento záměr podaří – deník skutečně stojí za to!

Rodina pana Svobody nám strojopis deníků poskytla pro další výzkum, stejně jako další dobové materiály a fotografie. Děkujeme!

Níže zveřejňujeme některé vybrané části pozůstalosti a životopisný medailonek pana Svobody.

A konečně slíbený životopisný medailonek Oldřicha Svobody (viz databáze nasazených v Norsku).

Dobové fotografie a materiály: Archiv rodiny pana O. Svobody, Adamov.

Zpracovala: Vendula V. Hingarová

V prokliku naleznete stránku věnovanou jednotlivému muži a v ní jeho osobní příběh, jakož i další zajímavosti ve spojitosti s nucenou prací. S medailonky také zveřejňujeme dobové materiály jako fotografie, úřední listiny a ukázky z deníků či korespondence, jakož i vybrané vzpomínky z pobytu v Norsku, které uchovávají v rodinné paměti jejich potomci.

Velké díky potomkům za pomoc se sestavováním medailonků a poskytnutí materiálů z pozůstalosti. Mnozí nás navštívili na FF UK v Praze, jiní materiály zaslali poštou či naskenované e-mailem. Je to pro nás obrovská pomoc! Děkujeme za to.

45. Ladislav Kohout z Prahy, nasazen u Bodø, kde hloubil opevňovací bunkry.

Celý život vzpomínal na své kamarády z Modřan, se kterými byl v Norsku. Byl jedním ze dvou stovek Noráků, kteří se dočkali na přelomu milénia odškodnění za nucenou práci.

44. Jaroslav Malý z Prahy, nasazen v Harstadu, poté v Narviku.

Fungoval jako spojka mezi českými hochy v severním Norsku. Oženil se s Norkou a jejich potomci žijí v Praze dodnes.

43. Jan Hammer z Olomoucka, nasazen v Trondheimu u firmy Sager und Woerner. Pro pokus o útěk do Švédska byl vězen v norském koncentračním táboře.

"V roce 1981 se vypravil se svou dcerou navštívit norského kamaráda do Trondheimu. Cestu absolvovali Trabantem."

42. Václav Nosek  (*1924 ‒ † 2005) z Opavska, nasazen v Narviku, Altě i Kirkenesu u firmy Geimer a od r. 1944 na pevnosti v Oslofjordu.

Domů se vrátil až skoro rok po válce, neb se komplikovaně vracel přes Sovětský svaz.

41. Václav Hönl  ze Semilska, nasazen v i Mo i Rana, Bodø u firmy Arge Nordmark.

"Z Norska si přivezl krabici lyžařských vosků značky Swix, kterou opatroval jako vzácnost."

40. Chladil Miroslav z Brna, nasazen v Narviku u firmy Arge Zimmermann & Speer.

39. Hubert Mareth  z Opavska, pracoval u firmy Geimer v Narviku, Altě i Kirkenesu a od r. 1944 na pevnosti v Oslofjordu.

V Norsku si našel nevěstu, se kterou se vrátil do Československa a žili ve Vítkově. Po narození tří dětí se odstěhovali do Norska, kde žijí jejich potomci dodnes.

38.  Vladimír Partl  z Prahy, nasazen v Narviku u firmy Ohlendorfische Baugesellschaft.

Podle vyprávění syna: "Ač nasazení v Norsku probíhalo v těžkých podmínkách, spaní v mnoha lidech na pokojích atd., tak na to dobu v Norsku rád vzpomínal, na krásnou přírodu, na Nory, kteří se k Čechům úžasně chovali."

37.  Josef Schovanec  (*1922 ‒ † 2004)  z Čáslavska, nasazen  do Kirkenesu, Alty, Hammerfestu k firmě Schuppert.

Po návratu domů se plánoval do Norska s českou rodinou vystěhovat, překazil mu to rok 1948.

36. Stanislav Kopal - není veden v kartotéce Organizace Todt a než vytvoříme stránky pro neevidované Čechy, medailonek a vzpomínky zveřejňujeme zde:

.....................................................................................................

Stanislav Kopal (*1921 ‒ † 2010) se narodil 25-12-1921 v Miličíně na Benešovsku do rodiny domkáře, jako jeden ze 7 dětí. V mládí se vyučil řezníkem u soukromníka v nedalekých Voticích. Do Norska byl nasazen patrně na konci roku 1942 a určen jako kuchař v pracovním táboře Organizace Todt v nejsevernějším kraji Finnmarky. Není zjištěno, ve kterých oblastech působil ani jak probíhala jeho repatriace po osvobození Norska. V roce 1949 se oženil s Lidmilou roz. Mikušovou, vyučenou prodavačkou, a odešli za prací do Prahy. Narodila se jim dcera Stanislava (1949) a syn Stanislav (1952-1957) a Lidmila (1960). Celý život pracoval jako uzenářský dělník v Pražském průmyslu masném nejprve v Karlíně, později na Zvonařce. Na důchod se přestěhoval z Prahy do Miličína, kam ho jezdil pravidelně navštěvovat kamarád z Norska Václav Houska.  Zemřel v roce 2010. Jeho potomci žijí v okolí Prahy a v Holandsku.

• O svých zážitcích z totálního nasazení v Norsku začal rodině vyprávět až v době, kdy se jeho nejstarší vnučka vrátila z návštěvy Norska.
• V Narviku pracoval jako kuchař. Jednou mu velitel tábora ulovil ptáčka. Připravil mu ho na česneku a bylinkách a on si pochutnal. Při jednom incidentu, kdy dal i přes přísný zákaz slupky od brambor hladovým ruským zajatcům, byl přistižen německým vojákem, který ho chtěl zastřelit. Velitel tábora tomu zabránil a zachránil mu tak život. Sdělil mu, že to udělal za toho upečeného ptáčka, ale už se to nikdy nesmí opakovat.
• V Norsku koupil rodičům a sestrám norské svetry, ovšem balík nikdy do Miličína nedorazil.
• Rodině vyprávěl, že někteří mladí muži neunesli tragédii války, odloučení od svých blízkých, dlouhé polární noci a spáchali sebevraždu.
• Po válce našla jeho malá dcera na půdě otcův válečný deník z Norska, který si pečlivě psal během celého pobytu v Norska. Když ho ukázala matce, tak ta ho hodila do kamen.

Zdroje:

Norský národní archiv, Oslo.

Pozůstalost v držení rodiny, Praha,

L. Hamplová, E-mailová komunikace a osobní setkání, leden 2022.

..................................................................................................................................................................................................................

Za pomoci potomků sestavila: V. Hingarová

(snímky z rodinných archivů)