Přečtěte si  20 příběhů  Čechů na nucené práci v Norsku. Publikace rozšiřuje výstavní katalog Noráci: 15.příběhů o  pět dalších příběhů včetně rozhovoru s dosud žijícím pamětníkem nucené práce v Norsku.

Posláni na sever: 20 příběhů

Děkujeme za vřelou spolupráci potomkům a zvláště panu Jar. Šimrovi, posledním žijícímu pamětníkem nucené práce v Norsku.

(Pokračování textu…)

Publikace Posláni na Sever: 15 portrétů seznamuje s 15 příběhy Čechů nasazených v Norsku na nucenou práci. K přečtení stojí i úryvky z válečných dopisů a deníků, jakož i vzpomínky potomků, kteří válečnou zkušenost z Norska udržují  i nadále v rodinné paměti.

Za pomoci potomků nasazených životopisné medailonky a materiály vybrala: Vendula V. Hingarová

Elektronický katalog ke stažení v pdf:

Poslani na Sever_Sendt til Nord_15 příbehů_Hingarova_Marsalek_VLK_e-katalog_dvoustranky

Jan Jansa se narodil 21. září 1923 v Cizkrajově (německý název Sitzgras), v tehdejším politickém okrese Slavonice. Domovskou příslušnost však měl v Želetavě u Telče, kde také vychodil obecnou a měšťanskou školu. V září 1939 vstoupil do učení na kováře a podkováře v Bohuslavicích u Telče. Výuční list dostal v srpnu 1942. Jelikož tehdy již Němci a protektorátní úřady pečlivě mapovaly veškeré dostupné pracovní síly, do týdne se musel dostavit na pracovní úřad. Aby se vyhnul nasazení v Německu, sám se přihlásil k německé firmě, působící v okolí Jihlavy.

„Bych se na čas uchránil, přihlásil jsem se k firmě Phoenix Vereinigter Rohrleitungsbau Berlin. Tato firma pracovala na naftovém potrubí, které vedlo z Rumunska do Berlína. Firma mě přijmula, poněvadž měla málo lidí. Že to byla firma německá, povolil mě to i úřad práce.“

Při stavbě potrubí se naučil svářet autogenem. Práce však trvala jen měsíc, po němž musel znovu na pracovní úřad:

„Po vystoupení museli jsme se všichni bezpodmínečně do týdne hlásiti na úřadu práce.“

Dne 3. listopadu 1942 byl vybrán pro zařazení v Todtově organizaci, a již tři dny nato odjížděl z Jihlavy do Berlína. Během deseti dnů zde absolvoval různé administrativní záležitosti, vystavili mu dokumenty pracovníka Organisation Todt a určili ho pro práci v Trondheimu.

„Zavedli nás na Schlachtensee Stammlager. Druhý den vystavili nám legitimace Organisation Todt na práci do Trondheim – Norsko.“

Z Berlína Jan Jansa odjel vlakem do tehdejšího Falkenburgu v Západních Pomořanech (dnes Złocieniec v Polsku), kde v táboře až do 1. prosince 1942 s dalšími Čechy čekali na transport. Jakmile byl další transport připraven, odjeli do Štětína, kde ihned nastoupili na palubu lodě s.s. Urundi, která 3. prosince 1942 přistála v Oslu. Po čtyřech dnech odjel do Trondheimu, kde 9. prosince nastoupil poprvé do práce u firmy Sager & Woerner, která v Trondheimu stavěla bunkry pro ponorky. V dubnu 1943 Jana Jansu přeložili do kamenolomu v obci Melhus nedaleko Trondheimu.

„Tři dny jsem byl v dílně. Dále mne dali k betonovým pumpám, které tlačily beton na stavbu ponorkového doku. Zde pracoval jsem pět měsíců. 25. 4. 1943 byl jsem přeložen do Melhusu, 20 km od Trondheimu. Zde pracoval jsem u strojů na čištění písku, který se vozil do Trondheimu na stavbu doku. V Melhusu byli jsme dva Češi.“

V červnu 1943, po půl roce pracovního nasazení, dostal osmnáctidenní dovolenou. Navštívil domov, ale poté se musel vrátit zpět.

„Potvrdili nám dovolenky a vydali peníze na cestu domů a zpět do Berlína. Ovšem, že jsem měl radost z domova, ale z jiných věcí ne. Kam se člověk podíval, vše zpustošené. Obchody prázdné. Na lístky byly i šněrovačky do bot. Která maličkost byla bez lístků, tu nebylo možno koupit. Dohromady o té dovolené jsem nic neužil.“

Čekala ho další práce. Horšily se příděly jídla i pracovní podmínky.

„Začalo mrznout a písek se přestal čistit. Pracovali jsme v dílně. V dílně byli jsme dva Češi, jeden Nor a dva Němci. Pracoval jsem s autogenem. Pracovat se muselo, každý den. Když se nešlo do práce, nedostalo se jídlo. Byli jsme nuceni každý den pracovat. Já již na vše nadával a klel.“

V lednu 1944 se na radu dánského spolupracovníka rozhodl utéct do Švédska. Domluvil se s dalším Čechem, Václavem Dostálem, a po nezbytných přípravách oba 19. února vyrazili na cestu. Lodí se vydali do Steinkjeru, a odtud pěšky k švédským hranicím.

„V Gaulstadu odbočil do hor. Zde to bylo horší. Sněhu na dva až více metrů. Pomalu jsem to ale zdolával. […] Byl jsem ale unaven do nemožnosti. Ke všemu ještě přišel vítr se sněhem. Poznal jsem opravdu bílé nebezpečí a věřil jsem, že poznám i bílou smrt.“

Jeho společník nevydržel svízelný zimní pochod zasněženými horami, a vrátil se. Jan Jansa však pokračoval dál, a po pěti dnech pochodu se mu za pomoci místních horalů podařilo dostat se do Švédska.

„Po třech dnech a třech nocích dostal jsem se k lidským obydlím. To jsem měl radost jako dítě, když jsem uviděl kouř z komínů. Teplo, teplo. Poprosil jsem o kávu. Vypil jsem tři šálky kávy, snědl puding a cukroví. […] Za hodinu jsem došel do Klepenu. Tam dostal jsem znovu kávu. Též mi dal mladík lyže. Zaplatil jsem mu balíčkem tabáku a patnácti cigaretami. Kouření jsem koupil jenom kvůli tomu, když bych potřeboval pomoc. Norové za cigarety udělají vše. V devět hodin jsem vyjel. Jel jsem po silnici asi čtyři kilometry a dále zabočil do hor. Padala mlha. Byl jsem promoklý, zima – botu jsem rozbil. Noha zmrzlá, měl jsem ale lyže.“

Po několika dnech výslechů a prověřování ho Švédové odvezli do Stockholmu, kde se přihlásil na československém zastupitelském úřadě, který zde pololegálně působil. Poté se připojil k několika desítkám dalších Čechoslováků v táboře v Södertälje jihozápadně od Stokholmu.

V říjnu 1944 byl letecky dopraven do Británie, kde prošel dalším kolem zpravodajských výslechů, než byl 13. listopadu 1944 odveden do československé armády. Po základním výcviku ho vybrali ke službě u pozemního personálu letectva, a na počátku ledna 1945 nastoupil u náhradního tělesa československého letectva v Cosfordu. Po speciálním výcviku se ocitl u 311. bombardovací perutě, která tehdy operovala z letiště Tain v severním Skotsku. Sloužil v záchranné četě a na pozemní radiostanici. Zde Jana Jansu zastihl konec války.

V srpnu 1945 se dostal zpět do vlasti, a rozhodl se stát se vojákem z povolání a zůstat u vojenského letectva natrvalo. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se ovšem bývalí příslušníci letectva na Západě stali nepohodlnými, neboť jim nová moc nedůvěřovala. Také Jan Jansa byl v prosinci 1948 propuštěn jako nespolehlivý. Počátkem roku 1949 proto odešel ilegálně do zahraničí. Zprvu pobýval v internačním táboře v Německu, v roce 1950 odjel do Anglie, kde našel zaměstnání jako svářeč. Roku 1957 emigroval dále do Kanady. U firmy sídlící v Edmontonu pracoval postupně jako svářeč, předák a mistr na různých stavbách po celé Kanadě. Roku 1965 za ním konečně mohla odjet i manželka se synem. V Kanadě zůstal i poté, co odešel do důchodu.

Zdroje:

Norský národní archiv, Oslo

Národní archiv, Praha

Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Praha

Záznam o službě Jana Jansy u čs. letectva (tzv. Letecká karta). Vojenský ústřední archiv, dostupný zde.

Životopisné údaje Jan Jansa. Webové stránky Noraci.cz, Databáze osob, bez datace

Zpracoval:  Zdenko Maršálek, archivní výzkum: V. Hingarová

Příběh pana Novotného známe díky jeho cestovnímu deníku, který byl dohledán u jeho příbuzných teprve nedávno. Narodil se v roce v roce 1923 v Novém Kostelci u Tábora. Protektorátními úřady byl povolán do totálního nasazení v červenci roku 1942. Jeho cesta vedla do pracovního tábora v Berlíně.

"V pátek 27.11. jsem se dozvěděl, že pojedem v pondělí pryč do Norska. To už bylo po vší náladě."

Pan Novotný se dostal se skupinou českých mladíků do středního Norska, do města Trondheim, kde pracoval jako pomocný kuchař v pracovním lágru a v přístavu jako pomocný dělník.

Štědrý večer 1942 "V 6 hodin jsme šli všichni do vyzdobené kantíny a tam jsme měli prímovou společnou večeři a pak místo čaje bylo víno a zákusky. To bylo dost, přitom jsme zazpívali vánoční písně a lágrfíra měl různé řeči a to kuchař a naší vedoucí. V 9 hod jsme se vrátili na cimry a pak jsme se všichni sešli a zazpívali naší národní hymnu, a pak měl Jarda P. krátkou ale pěknou řeč, po ní jsme drželi dvě minuty ticha pro ty co bojují pro naše dobro."

John-Henrik Johansen žije v hlavním městě Norska. Pochází ze severního Norska z přístavního města Narvik.

Za války byl Narvik pro německé okupační vojsko strategickým místem, zvláště kvůli transportu švédské železné rudy pro německý válečný průmysl. V Narviku pracovaly tisíce nasazených českých a polských pracovníků.

John-Henrik si pamatuje, že jeho otec se s několika nasazenými z Čech i Polska stýkal a pomáhal jim. Dosud si živě vybavuje okamžik, kdy se k nim domů přijeli nasazení na konci války rozloučit. Jeden z Čechů, pan Kališ, daroval jeho otci svou podobenku s děkovným textem. Tu má dodnes schovanou.

Jeho otec si s českými přáteli dopisoval i po válce. V šedesátých letech ho Jan Kališ pozval do Československa. Do Ostravy se vypravili oba.

John-Henrik pracoval později jako učitel dějepisu. Když byl penzionován, tak sepsal rodinné paměti, a psal i o životním přátelství mezi jeho otcem a nasazenými Čechy. Vzpomínky na česko-norské přátelství pak vydal knižně.  Nejdříve v norštině, a poté i česky pod pod názvem Češi nuceně nasazení Norsku během druhé světové války.

Do České republiky začal pravidelně jezdit  v devadesátých letech. Pátral po osudech dalších českých nasazených a přátel jeho otce. Dodnes lituje, že se otce více neptal, neboť mnohé otázky zůstávají nezodpovězené.

John-Henrik žije v Oslo. Pracuje na dalších publikacích o lokálních dějinách Norska.