Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content

Přinášíme další medailonky nasazených v Norsku (navazují na již zveřejněné), které vznikaly v letních měsících za pomoci rodin a příbuzných Noráků. Děkujeme za milou spolupráci, úžasné příběhy a materiály. A také za trpělivost při zpracování. V posledním měsících se nám sešla spousta podnětných materiálů!

Benjamin Šíma  (*1921 ‒ †1990) se narodil v Čekanicích u Tábora a vyrůstal spolu se svými dvěma sestrami v protestanské rodině. Pevná víra v Boha ho provázela celým jeho životem. V říjnu 1942 byl totálně nasazen k organizaci Todt na práce do Norska. V jednom ze svých prvních dopisů napsal: „Můj konečný cíl je asi 1000 km za polární kruh. Tam, kam já jedu, je jen polární záře, ½ roku tma a  ½ roku světlo…“  Ve přístavní městečku Skibotn pracoval jako dělník, hledač min, saniťák, pomáhal v kuchyni.  Dále viz zde.

 

Jaroslav Buchtík (*1920 ‒ † 2010)  se narodil  jako předposlední ze 13 - ti dětí. Rodiče mu umožnili rodiče vzdělání na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Pak mu určili cestu kněžského vzdělání na bohosloveckém semináři (jeho dvě sestry byly řádové sestry). Do toho začala německá okupace a v listopadu 1942 povolání na pracovní úřad.  Jaroslav byl určen 250km za polární kruh do Harstadu – severně od Narviku ke stavební firmě Hermann Schaefer. Spřátelil se s Norkou Ingrid Kristoffersen později provdanou Strøm.  Rodinu Strøm navštívil s manželkou v roce 1965. Z této návštěvy si přivezl i tahací harmoniku, kterou si tam za války zakoupil a celých 20 let na něj u u rodiny Strøm čekala.  Jeho syn se pak na ni v dětství učil hrát. Další info: zde.

Jiří Mlíka  (*1921 ‒ † 1951se narodil v Horním Jelení.  Jako všichni narození v roce 1921 byl totálně nasazen na práce do Říše. Dne 7. 12. 1942 odjel transportem přes Berlín do Štětína, odkud lodí Urundi do Osla. Odtud pak železnicí přes Trondheim do správního střediska Mo i Rana. Zde byl přidělen spolu s desítkami Čechů k německé stavební firmě Arge Stallmann. Pracoval jako pomocný dělník a posléze jako pekař. V Norsku zůstal až do konce války. Další informace ...

Václav Vlach (*1921 ‒ † 1996) se narodil v Dolní Rozsičce. V sedmi letech se přestěhoval do Velkého Meziříčí ke své tetě – ta ho s manželem adoptovala. Vyučil se v oboru mědikovectví a instalatérství. V říjnu 1942 byl povolán jako mnozí jeho vrstevníci na práce do Říše.  Odjíždělo se mu tam tehdy těžce, neboť zde nechával svoji velkou lásku Anežku. Když po 8 měsících domů přijel domů na dovolenou (v září r. 1943), tak spolu uzavřeli sňatek. Pokračování zde.

Jaroslav Kadlec (*1922 ‒ †2013)  pocházel z 12 sourozenců a začal se učit řezníkem. V roce 1943 dostal povolání na práci do Říše.  Na své pracoviště do Harstadu za polárním kruhem se dostal až v březnu 1943. Stýkal se tam s Francouzi i Nory, se kterými si také později dopisoval. V roce 1944 odjel domů na dovolenou, ze které se nevrátil. Podařilo se mu prodlužovat nemocenskou, a to díky ochotnému německému lékaři v Letovicích, který byl později zatčen. Doma se skrýval až do konce války. Po válce nastoupil jako řidič do výrobny limonád Augustina Konráda v Olešnici na Moravě. Dále zde:

Karel Novotný (*1923‒ 1971) se narodil v Kobylí na Moravě (okres Břeclav). Po vyučení strojníkem v roce 1940 byl jako sedmnáctiletý  přidělen z pracovního úřadu do Říše. Od roku 1940 do 1942 byl zařazen k firmě Funke & Co do Drážďan-Freitalu na výstavbu dálnice do Salzburku, po půl roce do oblasti Brjansk v Rusku. Poté byl převelen na práce do středního Norska ke stejné firmě do Mo i Rana. Pracovní i životní poměry byly značně náročné.  Dne 5. 12. 1944 spolu se deseti Čechy utekl z pracoviště do Švédska. Podle jeho vyprávění byl přechod v horách velmi náročný a trpěli hladem. Ve Švédsku byl zaměstnán v  dolech Nyvogn. Na československé legaci ve Stockholmu se přihlásil jako dobrovolník do československé zahraniční armády v Británii.  O dalším pohnutém osudu si přečtete zde.

Útěkáři z nucené práce v  Norsku ve Švédsku v doprovodu s přáteli. Z archivu rodiny Karla Novotného, Kobylí.

Na konci února 2021 navštívila dr. V. Hingarová vnuky pana Holuba, Evu a Václava, v obci Luka nad Jihlavou. Vyprávěli o svém “dědouškovi” Antonínovi, který prožil válečná léta v Trondheimu a okolí. Hned na úvod se pochlubili dvěma páry pletených rukavic s norským vzorem, které Antonín přivezl z Norska a nosil je údajně dlouho po válce.

Prostřednictvím rodinným vzpomínek a dochované desítce fotografií, korespondenci i úředních dokumentů tak můžeme rekonstruovat další příběh nasazeného Čechoslováka v Trondheimu.

Norský příběh Antonína Holuba začal povolávacím rozkazem pracovního úřadu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 1942. Za tři dny už seděl třiadvacetiletý malíř pokojů ve vlaku do Berlína, kde se dozvěděl, že je s dalšími odvedenci přidělen na práce do Norska. Doma zanechal svou dívku Růženku, které po dalšího dva a půl roku pobytu v Norsku posílal dopisy, pohledy a fotografie.

Pan Antonín byl přidělen na práce do Trondheimu u malířské firmy Hans Hemmer. V roce 1943 se několik měsíců stal pomocným dělníkem na stavbě ponorkového bunkru Dora – největší německé ponorkové základy na severu Evropy. Práce spočívala v prohlubování a zpevňování mořského dna. Dřinu a nebezpečné pracovní podmínky popsali i jiní čeští pracovníci.

Během roku 1944 byl poslán Organizací Todt na práce v okolí Trondheimu a posléze dále na sever do Mo i Rana. Během pobytu se dvakrát dostal domů na Jihlavsko v rámci několikatýdenní dovolené. Konce války se dočkal v Norsku.

V rodinném albu nalezneme unikátní snímky, zvláště pak z konce války. Němci kapitulovali v Norsku 7. května 1945, a o deset dnů později, 17. května, se po celé zemi konala oslava národního svátku. Ten se dodnes slaví v každé obci průvodem za účasti zástupců veřejných i občanských institucí, školní mládeže a hlavně dětí, vyzdobených v lokálních krojích s norskými vlajkami. Jelikož za války byla oslava národního svátku zakázána, první poválečná slavnost se současně stala oslavou konce války a svobody. V Trondheimu, kde se po osvobození ocitl i pan Holub, se průvodu účastnili i zástupci spojeneckých vojsk a zahraničních dělníků a dalších zavlečených osob. Čechoslováci, kterých na konci války mohlo být v Trondheimu kolem dvou stovek, nesli v průvodu československé vlajky a transparent s nápisem Československo.

Cesta domů z Norska byla po skončení války mnohem delší než samotný příjezd. Trvala tři až čtyři měsíce. Zahraniční dělníci byli v Norsku shromážděni do sběrných táborů (v Trondheimu k tomu sloužil bývalý pracovní tábor Strinda), kde čekali na repatriaci. Tu organizovali českoslovenští repatriační důstojníci, kteří přicestovali do Norska koncem května z Velké Británie. Norský červený kříž zajišťoval repatriantům ubytování a stravu, a styční důstojníci pak ve spolupráci s velením spojeneckých orgánů pořizovali jejich soupisy a organizovali transport z Norska.

Skupina, ve které byl pan Holub, odjela z Trondheimu 3. července 1945, po téměř dvou měsících čekání. Zprvu zamířili vlakem do Osla, odkud spojenecká letadla dopravila dvě stovky Čechoslováků po skupinách do Bruselu. Americké letadlo Douglas Dakota, kterým letěl pan Holub, přivezlo do Osla norské válečné vězně z Německa, a na zpáteční cestě vzalo na palubu Čechoslováky. Z Bruselu pak vedla repatriační pouť nákladními auty do Francie, dále pak vlaky do Mnichova, až 2. srpna 1945 dorazili do Plzně. Zde navrátilci obdrželi tzv. repatriační průkazy a každý pak individuálně odjel vlakem do svého bydliště.

Série snímků z „letecké“ repatriace, která se dochovala v pozůstalosti pana Antonína Holuba v Lukách na Jihlavsku, je naprosto unikátní.

V rodinné paměti je zaznamenám i příběh, že přelet Čechoslováků do Bruselu údajně pomohl vyjednat americký kapitán českého původu, který chtěl svým krajanům pomoci. Pro pana Holuba to byl v životě první a podle vnuků také jediný let letadlem.

Dodejme, že většina Čechoslováků byla repatriována o měsíc později, a to hromadným transportem na německé lodi z Osla do Brém. Odtud pak cestovali vlakem přes celé Německo, a do vlasti se dostali na přelomu srpna a září 1945.

Děkujeme rodině pana Holuba za přátelské přijetí a poskytnutí materiálů k dalšímu výzkumu.

Na závěr se hodí dodat, že k pozůstalosti pana Holuba jsme se dostali díky iniciativě paní Jarmily K., dcery J. Lébla nasazeného také v Trondheimu. Ta v zápiscích svého otce našla 28 adres. Na adresy kamarádů napsala v lednu 2021 a rodina pana Holuba byla jednou z několika, která na její výzvu zareagovala.

Zdroj: Rodinný archiv rodiny Ant. Holuba (Luka nad Jihlavou).

 

 

Zpracovala:dr. Vendula V. Hingarová.

Filozofická fakulta
Univerzita Karlova
nám. Jana Palacha 1/2
116 38 Praha 1
envelope-ophone