Oldřich Svoboda (* 1921 - † 1996) se narodil v Třebíči jako třetí ze čtyř dětí do rodiny kováře. V letech 1936-38 absolvoval dvouletou Veřejnou školu obchodní v Třebíči, následně pracoval krátce jako pletař punčoch u firmy Baťa, jako kancelářský úředník u různých zaměstnavatelů v Praze a v Brně nebo jako pomocný dělník u Městských vodáren v Brně. Z jednoho z úřednických zaměstnání v Praze byl v roce 1941 propuštěn poté, co na pracovišti vyzval kolegy k uctění památky prezidenta Masaryka.
V říjnu 1942 dostal z Úřadu práce povolání k lékařské prohlídce a dne 30. 10. 1942 odjel z brněnského nádraží do Berlína, kde se ocitl v táboře Organizace Todt Stammlager Eichkamp. Teprve tam se dozvěděl místo svého nuceného nasazení – Norsko (v rámci Organizace Todt tzv. Einsatz Wiking), s tím, že bude přidělen k německé firmě Conrad A.G. do oblasti Nordreisa. Následoval přesun a tři týdny čekání v táboře Lager I Schwarzsee – Falkenburg nedaleko Štětína. Teprve na začátku prosince 1942 odplul na palubě parníku Urundi do Osla, odtud pokračoval dále vlakem do Trondheimu. Tam pracoval krátce na výstavbě ponorkových doků Dora I. a v lednu 1943 nastoupil i s dalšími Čechoslováky na lodní transport přes Bodø, Narvik a Tromsø až do Storslettu v Nordreise na dalekém severu Norska. Původně tam měli pracovat na výstavbě železnice (Nordlandbahn), ovšem firma je přesunula na stavbu přístaviště. Tam se také v květnu z dopisu od svého děvčete Anežky z Moravy dozvěděl o narození syna Oldřicha. V červnu 1943 byl spolu s dalšími Čechy přesunut na stavbu silnice v lokalitě Okselv asi 30 km severovýchodně od Alty, jen 130 km od mysu Nordkapp, nejsevernějšího bodu Evropy. V listopadu byla skupina nasazených přes Tromsø a Narvik stažena na práci jižněji do Storjordu u Rognanu, do těsné blízkosti severního polárního kruhu. Na začátku ledna 1944 Oldřich Svoboda dostal třítýdenní dovolenou domů, a po dlouhé cestě přes Trondheim, Oslo, Århus, Hamburk a Berlín dorazil 15. 1. 1944 k rodičům do Přibyslavic u Třebíče. Dovolenou prodloužil pobyt v nemocnici kvůli záškrtu, a na začátku března se ve Křtinách u Brna oženil s Anežkou. Následně nastoupil cestu k návratu do Norska. Dojel však jen k Rostocku v severním Německu, odtud se ze zdravotních důvodů vrátil zpět domů. Po rekonvalescenci však již další nařízenou cestu na sever nenastoupil, a od počátku května 1944 se raději do konce války ukrýval u příbuzných a u rodičů na Vysočině.
Po válce pracoval jako účetní zejména ve stavebních podnicích, s rodinou žil krátce v Brně a posléze v Moravské Třebové. Tam se jim v roce 1955 narodila dcera Věra. Na konci 50. let se odstěhovali do Adamova u Brna, kde Oldřich Svoboda žil až do své smrti v roce 1996. Pracoval v Adamovských strojírnách napřed v řezárně ingotů a posléze na neutralizační stanici průmyslových vod.
Zajímavá je jeho zájmová činnost při speleologické skupině na Býčí skále nedaleko Adamova, které se od 60. let se zaujetím věnoval. Podílel se na řadě speleologických objevů, rád provázel veřejnost po jeskyni, spolupracoval na publikační činnosti. Byl držitelem medailí Za zásluhy České speleologické společnosti. Mezi kamarády byl oblíben a často tam vyprávěl i o svých zážitcích z Norska.
Zdroje:
Oldřich Svoboda, nar. 1921.
Norský národní archiv, Oslo.
Pozůstalost v držení rodiny, Adamov.
Deník z let 1942-1944. Strojopis.
Kratochvíl, Radim: Životopis O. Svobody, rukopis, 2021.
Webové stránky Noraci.cz: „Sto let od narození Oldřicha Svobody: z Brna do severního Norska“ 19. 4. 2021
