Pan Rostislav Holub toho své rodině o Norsku mnoho nevyprávěl. Jeho dcera, paní Milada S.,  z Pivína na Prostějovsku vzpomíná: “Jako děti jsme věděly, že byl v Norsku. Dokonce jsme se tím chlubily, ale myslely jsme, že tam byl na dovolené. Nic jsme vlastně nevěděly.“ A dodává: “Když přišlo na Norsko, tatínek vždy změnil téma. Až poté, co prodělal mrtvici, tak občas něco vykřikoval, ba přímo křičel “nevěste ho”. "V Norsku musel zažít něco s Rusama. Vzpomínky se mu vracely, z ničeho nic někdy vyletěl z lůžka, plakal a volal "já chci jít dóm.”

Pobyt v Norsku pro něj znamenal trauma, o kterém se nikdo neměl dozvědět. Dcera  dodává: “Tatínek byl moc hodný člověk. Nechtěl, abychom věděli o hrůzách války a abychom se tím zatěžovali.”

Rostislav Holub se narodil na Skalce roku 1923 do dělnické rodiny se dvěma dětmi. Chodil do obecní školy a vyučil se tesařem v Prostějově u ing. J. Nedělníka. Výuční list dostal v březnu 1942 a v listopadu téhož roku byl povolán na práce do Norska. Byl přidělen k firmě Herman Schaffer do Narviku. Odtud byl v polovině roku 1943 převeden k firmě Arge Theo na práce do Trondenesu na stavbu opevnění u dělostřelecké baterie Theo.

V roce 1943 se dostal domů na dovolenou. Nechtěl se vrátit zpět, ale na udání byl vězněn asi tři měsíce ve věznici Ruzyně, a poté byl poslán zpět do Norska.

Repatriován do vlasti byl 2. 9. 1945. Když se vrátil z Norska, jeho rodný dům byl zničen, neboť zde vedla koncem války fronta. Rodina byla nucena přestěhovat se jinam.

Po návratu nastoupil vojenskou službu na Slovensko. Poté pracoval u stavitele inženýra Josefa Nedělníka v Prostějově. V roce 1950 se oženil s Jiřinou Laštůvkovou a narodily se jim tři děti Rostislav, Milada a Alena. Od roku 1948 pracoval jako tesař, později jako stavbyvedoucí v Čs. stavebních závodech v Prostějově, a to až do důchodu.

Rád chodil do přírody, na ryby a miloval houbaření. V lese byl šťastný.

V Norsku se musel rozloučit se svou norskou přítelkyní. Když s ním chtěla odjet do Československa, rozhodl se vztah ukončit. Jak vzpomíná jeho dcera: "Říkal, že si ji nedovedl představit na Hané na poli řepy.” Dodává, že jeho kamarádovi z nasazení se v 90. letech ozvala norská dcera, která si ho vyhledala.

Paní Milada dále vypráví, že si tatínek v Norsku vytvořil silné vazby na sovětské vojáky. “Nikdo netrpěl v Norsku tolik jako Rusové. Na konci války se pak o Čechoslováky nikdo nestaral, a podle jeho vzpomínek jim až Rusové pomohli zajistit návrat lodí domů. Tato zkušenost ho formovala i do budoucna, a ani později např. v roce 1968, nedal na Rusy dopustit.”

Zemřel v roce 1995. Jeho potomci žijí na Prostějovsku.

S laskavým dovolením rodiny zde zveřejňujeme část deníku pana Rostislava Holuba. Popisuje v něm odjezd z rodné vísky, cestu do Berlína, čekání v lágrech, plavbu přes moře do Oslo a cestu a několikatýdenní pobyt v Trondheimu až do začátku roku 1943.

Vyprávění o cestování dále na sever do Narviku a z jeho pracovního nasazení za polárním kruhem se bohužel nedochovalo. Rukopis po válce spálila jeho maminka v kamnech. Nechtěla, aby se válkou dále zabýval.

Děkujeme paní Miladě za přátelské přijetí a za pohostinnost.  Velký dík patří zvláště za povolení sdílet tento silný rodinný příběh.

Rovněž jsme vděční za zapůjčení deníku pro další výzkum a za možnost sdílení s ostatními zájemci a rodinami nasazených.

Sepsala: Vendula V. Hingarová

Zdroj: Rodinný archiv, Pivín.