Na konci února 2021 navštívila dr. V. Hingarová vnuky pana Holuba, Evu a Václava, v obci Luka nad Jihlavou. Vyprávěli o svém “dědouškovi” Antonínovi, který prožil válečná léta v Trondheimu a okolí. Hned na úvod se pochlubili dvěma páry pletených rukavic s norským vzorem, které Antonín přivezl z Norska a nosil je údajně dlouho po válce.

Prostřednictvím rodinným vzpomínek a dochované desítce fotografií, korespondenci i úředních dokumentů tak můžeme rekonstruovat další příběh nasazeného Čechoslováka v Trondheimu.

Norský příběh Antonína Holuba začal povolávacím rozkazem pracovního úřadu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 1942. Za tři dny už seděl třiadvacetiletý malíř pokojů ve vlaku do Berlína, kde se dozvěděl, že je s dalšími odvedenci přidělen na práce do Norska. Doma zanechal svou dívku Růženku, které po dalšího dva a půl roku pobytu v Norsku posílal dopisy, pohledy a fotografie.

Pan Antonín byl přidělen na práce do Trondheimu u malířské firmy Hans Hemmer. V roce 1943 se několik měsíců stal pomocným dělníkem na stavbě ponorkového bunkru Dora – největší německé ponorkové základy na severu Evropy. Práce spočívala v prohlubování a zpevňování mořského dna. Dřinu a nebezpečné pracovní podmínky popsali i jiní čeští pracovníci.

Během roku 1944 byl poslán Organizací Todt na práce v okolí Trondheimu a posléze dále na sever do Mo i Rana. Během pobytu se dvakrát dostal domů na Jihlavsko v rámci několikatýdenní dovolené. Konce války se dočkal v Norsku.

V rodinném albu nalezneme unikátní snímky, zvláště pak z konce války. Němci kapitulovali v Norsku 7. května 1945, a o deset dnů později, 17. května, se po celé zemi konala oslava národního svátku. Ten se dodnes slaví v každé obci průvodem za účasti zástupců veřejných i občanských institucí, školní mládeže a hlavně dětí, vyzdobených v lokálních krojích s norskými vlajkami. Jelikož za války byla oslava národního svátku zakázána, první poválečná slavnost se současně stala oslavou konce války a svobody. V Trondheimu, kde se po osvobození ocitl i pan Holub, se průvodu účastnili i zástupci spojeneckých vojsk a zahraničních dělníků a dalších zavlečených osob. Čechoslováci, kterých na konci války mohlo být v Trondheimu kolem dvou stovek, nesli v průvodu československé vlajky a transparent s nápisem Československo.

Cesta domů z Norska byla po skončení války mnohem delší než samotný příjezd. Trvala tři až čtyři měsíce. Zahraniční dělníci byli v Norsku shromážděni do sběrných táborů (v Trondheimu k tomu sloužil bývalý pracovní tábor Strinda), kde čekali na repatriaci. Tu organizovali českoslovenští repatriační důstojníci, kteří přicestovali do Norska koncem května z Velké Británie. Norský červený kříž zajišťoval repatriantům ubytování a stravu, a styční důstojníci pak ve spolupráci s velením spojeneckých orgánů pořizovali jejich soupisy a organizovali transport z Norska.

Skupina, ve které byl pan Holub, odjela z Trondheimu 3. července 1945, po téměř dvou měsících čekání. Zprvu zamířili vlakem do Osla, odkud spojenecká letadla dopravila dvě stovky Čechoslováků po skupinách do Bruselu. Americké letadlo Douglas Dakota, kterým letěl pan Holub, přivezlo do Osla norské válečné vězně z Německa, a na zpáteční cestě vzalo na palubu Čechoslováky. Z Bruselu pak vedla repatriační pouť nákladními auty do Francie, dále pak vlaky do Mnichova, až 2. srpna 1945 dorazili do Plzně. Zde navrátilci obdrželi tzv. repatriační průkazy a každý pak individuálně odjel vlakem do svého bydliště.

Série snímků z „letecké“ repatriace, která se dochovala v pozůstalosti pana Antonína Holuba v Lukách na Jihlavsku, je naprosto unikátní.

V rodinné paměti je zaznamenám i příběh, že přelet Čechoslováků do Bruselu údajně pomohl vyjednat americký kapitán českého původu, který chtěl svým krajanům pomoci. Pro pana Holuba to byl v životě první a podle vnuků také jediný let letadlem.

Dodejme, že většina Čechoslováků byla repatriována o měsíc později, a to hromadným transportem na německé lodi z Osla do Brém. Odtud pak cestovali vlakem přes celé Německo, a do vlasti se dostali na přelomu srpna a září 1945.

Děkujeme rodině pana Holuba za přátelské přijetí a poskytnutí materiálů k dalšímu výzkumu.

Na závěr se hodí dodat, že k pozůstalosti pana Holuba jsme se dostali díky iniciativě paní Jarmily K., dcery J. Lébla nasazeného také v Trondheimu. Ta v zápiscích svého otce našla 28 adres. Na adresy kamarádů napsala v lednu 2021 a rodina pana Holuba byla jednou z několika, která na její výzvu zareagovala.

Zdroj: Rodinný archiv rodiny Ant. Holuba (Luka nad Jihlavou).

Zpracovala:dr. Vendula V. Hingarová.