Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content

Dne 6. 5. 2021 jsme započali 10-denní cestu po 10 rodinách pamětníků, kteří se nám ozvali na naší výzvu o poskytnutí materiálů z Norska. První návštěva proběhla u pana Antonína Marka ve Vraném nad Vltavou.

Pan Marek dohledal v kůlně staré fotografie z totálního nasazení svého otce v  Trondheimu. Ten byl přidělen k největšímu zaměstnavateli nuceně nasazených Čechoslováků, k firmě Sager und Woerner. V Trondheimu pracoval téměr tři roky.

Domů se vrátil až v září 1945. Sestra s matkou, které o něm neměly dlouho žádné zprávy, si myslely, že se už z války nevrátí a nechaly ho prohlásit za nezvěstného a přepsat na sebe rodinný majetek. Pan Marek odešel do Sudet začít nový život. Další etapu jeho pohnutého životního příběhu si můžete přečíst v databázi nasazených, viz zde.

Zde vybíráme fotografie Čechoslováků z Trondheimu, jejich norských přátel a dále snímky z pracovního prostředí i z volnočasových aktivit nasazených.

Fotografie pocházejí z archivu pana Antonína Marka, syna, Vrané nad Vltavou. Děkujeme za jejich zapůjčení.

Plánujeme jejich kvalitní naskenování, ovšem to až v připravované publikaci o Norácích, která by měla vyjít na podzim 2021.

Dne 17. května se v Norsku slaví národní svátek. Přinášíme ukázku dobových fotografií z první poválečné oslavy ze 17. 5. 1945, které se aktivně a s radostí zúčastnilo několik stovek Čechoslováků.

U této příležitosti zdravíme naše norské přátelé a kolegy v Trondheimu, Narviku, Oslo, Trondenesu i Engeløy i v Praze. Gratulerer med dagen!

 

Oslavy v Narviku, 17. 5. 1945

Oslavy v Trondheimu, 17. 5. 1945

Rodinný archiv Luka nad Jihlavou a Praha.

Na konci února 2021 navštívila dr. V. Hingarová vnuky pana Holuba, Evu a Václava, v obci Luka nad Jihlavou. Vyprávěli o svém “dědouškovi” Antonínovi, který prožil válečná léta v Trondheimu a okolí. Hned na úvod se pochlubili dvěma páry pletených rukavic s norským vzorem, které Antonín přivezl z Norska a nosil je údajně dlouho po válce.

Prostřednictvím rodinným vzpomínek a dochované desítce fotografií, korespondenci i úředních dokumentů tak můžeme rekonstruovat další příběh nasazeného Čechoslováka v Trondheimu.

Norský příběh Antonína Holuba začal povolávacím rozkazem pracovního úřadu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 1942. Za tři dny už seděl třiadvacetiletý malíř pokojů ve vlaku do Berlína, kde se dozvěděl, že je s dalšími odvedenci přidělen na práce do Norska. Doma zanechal svou dívku Růženku, které po dalšího dva a půl roku pobytu v Norsku posílal dopisy, pohledy a fotografie.

Pan Antonín byl přidělen na práce do Trondheimu u malířské firmy Hans Hemmer. V roce 1943 se několik měsíců stal pomocným dělníkem na stavbě ponorkového bunkru Dora – největší německé ponorkové základy na severu Evropy. Práce spočívala v prohlubování a zpevňování mořského dna. Dřinu a nebezpečné pracovní podmínky popsali i jiní čeští pracovníci.

Během roku 1944 byl poslán Organizací Todt na práce v okolí Trondheimu a posléze dále na sever do Mo i Rana. Během pobytu se dvakrát dostal domů na Jihlavsko v rámci několikatýdenní dovolené. Konce války se dočkal v Norsku.

V rodinném albu nalezneme unikátní snímky, zvláště pak z konce války. Němci kapitulovali v Norsku 7. května 1945, a o deset dnů později, 17. května, se po celé zemi konala oslava národního svátku. Ten se dodnes slaví v každé obci průvodem za účasti zástupců veřejných i občanských institucí, školní mládeže a hlavně dětí, vyzdobených v lokálních krojích s norskými vlajkami. Jelikož za války byla oslava národního svátku zakázána, první poválečná slavnost se současně stala oslavou konce války a svobody. V Trondheimu, kde se po osvobození ocitl i pan Holub, se průvodu účastnili i zástupci spojeneckých vojsk a zahraničních dělníků a dalších zavlečených osob. Čechoslováci, kterých na konci války mohlo být v Trondheimu kolem dvou stovek, nesli v průvodu československé vlajky a transparent s nápisem Československo.

Cesta domů z Norska byla po skončení války mnohem delší než samotný příjezd. Trvala tři až čtyři měsíce. Zahraniční dělníci byli v Norsku shromážděni do sběrných táborů (v Trondheimu k tomu sloužil bývalý pracovní tábor Strinda), kde čekali na repatriaci. Tu organizovali českoslovenští repatriační důstojníci, kteří přicestovali do Norska koncem května z Velké Británie. Norský červený kříž zajišťoval repatriantům ubytování a stravu, a styční důstojníci pak ve spolupráci s velením spojeneckých orgánů pořizovali jejich soupisy a organizovali transport z Norska.

Skupina, ve které byl pan Holub, odjela z Trondheimu 3. července 1945, po téměř dvou měsících čekání. Zprvu zamířili vlakem do Osla, odkud spojenecká letadla dopravila dvě stovky Čechoslováků po skupinách do Bruselu. Americké letadlo Douglas Dakota, kterým letěl pan Holub, přivezlo do Osla norské válečné vězně z Německa, a na zpáteční cestě vzalo na palubu Čechoslováky. Z Bruselu pak vedla repatriační pouť nákladními auty do Francie, dále pak vlaky do Mnichova, až 2. srpna 1945 dorazili do Plzně. Zde navrátilci obdrželi tzv. repatriační průkazy a každý pak individuálně odjel vlakem do svého bydliště.

Série snímků z „letecké“ repatriace, která se dochovala v pozůstalosti pana Antonína Holuba v Lukách na Jihlavsku, je naprosto unikátní.

V rodinné paměti je zaznamenám i příběh, že přelet Čechoslováků do Bruselu údajně pomohl vyjednat americký kapitán českého původu, který chtěl svým krajanům pomoci. Pro pana Holuba to byl v životě první a podle vnuků také jediný let letadlem.

Dodejme, že většina Čechoslováků byla repatriována o měsíc později, a to hromadným transportem na německé lodi z Osla do Brém. Odtud pak cestovali vlakem přes celé Německo, a do vlasti se dostali na přelomu srpna a září 1945.

Děkujeme rodině pana Holuba za přátelské přijetí a poskytnutí materiálů k dalšímu výzkumu.

Na závěr se hodí dodat, že k pozůstalosti pana Holuba jsme se dostali díky iniciativě paní Jarmily K., dcery J. Lébla nasazeného také v Trondheimu. Ta v zápiscích svého otce našla 28 adres. Na adresy kamarádů napsala v lednu 2021 a rodina pana Holuba byla jednou z několika, která na její výzvu zareagovala.

Zdroj: Rodinný archiv rodiny Ant. Holuba (Luka nad Jihlavou).

 

 

Zpracovala:dr. Vendula V. Hingarová.

Na konci ledna nás na Filozofické fakultě v Praze navštívil syn pana Zdeňka Opla. Přinesl nám pro potřeby výzkumu fotografie z nuceného pobytu jeho otce v Trondheimu a Hattfjeldalu, jakož i dobové materiály, osobní poznámky a poválečné vzpomínky. Fascinující a vzácná písemná pozůstalost!

Zdeněk Opl (nar. v Praze roku 1922) byl nasazen na práce pro Říši od listopadu 1942 a pracoval v přístavu na stavbě ponorkového doku Dora I. v Trondheimu. Po několika týdnech byl ze zdravotních důvodů přesunut na fyzicky méně náročnou práci jako pomocný personál do pracovního tábora Strinda na okraji Trondheimu. V polovině roku 1943 byl přemístěn jako zásobovač potravin do pracovního lágru, vzdáleném 100 km od Trondheimu. Němci tam v bývalé pevnosti Brettingena stavěli bunkry a bylo zde na práce nasazeno 80 civilních dělníků  (vedle Němců i Norové, Belgičani a Čechoslováci) a dále 60 srbských válečných zajatců.

V roce 1944 byl pan Opl přemístěn do pracovního tábora do vnitrozemí, a to do osady Hattfjelldal.  Zde Němci připravovali stavbu továrny na dřevoplynové topivo pro pohon aut. Pan Opl přijel se skupinou 11 Čechoslováků, kteří spolu se 60 nuceně nasazených z Polska a Francie, a později i s dalšími válečnými zajatci, stavěli budovu továrny.

Hattfjelldal se nachází  v blízkosti švédských hranic. Desítky nasazených dělníků se pokusili o útěk. Panu Oplovi se útěk nepodařil, naštěstí se o jeho jednodenním zmizení Němci nedozvěděli. Z fyzicky náročné práce a z mrazů, které dosahovaly až -42 °C, trpěl řadou zdravotních problémů a léčil se několik týdnů ve vzdálené vojenské nemocnici v Mo i Rana.

V listopadu roku 1944 byl pan Opl poslán domů na zdravotní dovolenou. Odtud byl po měsíci opět povolán na nucené práce do Říše. Do Norska se již nevrátil a Vánoce strávil na novém pracovišti u Berlína. Na začátku roku 1945 se mu podařilo vyjednat s úřady  Organizace Todt ze zdravotních důvodů návrat domů.

Informace zde uvedené pochází ze poválečných zápisků pana Opla, které sepsal v roce 1952 pro kroniku obce Vrané na Vltavou.

Fotografie zde publikované zveřejňujeme se souhlasem rodiny.

Zdroj: Soukromý archiv synů pana Z. Opla.

Zpracovala: dr. Vendula V. Hingarová.

Filozofická fakulta
Univerzita Karlova
nám. Jana Palacha 1/2
116 38 Praha 1
envelope-ophone