V prosinci 1942 odjely z Protektorátu do Norska první transporty mladých mužů. Vlaky s tisíci nasazenými mířily nejprve do německých sběrných táborů. Tam po nezbytných administrativních úkonech docházelo k základnímu rozřazení. Jedním z hlavních faktorů, který rozhodoval o jejich dalším osudu, se stala zdravotní prohlídka: k odeslání do Norska byli vybíráni fyzicky nejzdatnější. Ostatní pak mířili na práce do Německa a do Francie.

Z Berlína byli čeští dělníci obvykle dopraveni vlakem do přístavu Štětín. Tam se nalodili a po několikadenní plavbě přistáli v Oslo.

Transporty dělníků mířily dále do Trondheimu ve středním Norsku, kde teprve byli rozděleni na práci k jednotlivým firmám. Část nasazených odjela dále na sever, část zůstala v Trondheimu.

Útrapy cestování na daleký sever popsal jeden z nasazených, který spolu s dalšími dvěma sty Čechy v polovině roku 1943 odplul lodí Rigel z Trondheimu do Narviku.

„Neplánovaně se nám doba na lodi prodlužovala, a s bouřemi se dostavily těžké žaludeční potíže, zvracení. Měli jsme dostat záchranné pásy, poněvadž jsme projížděli zónou nebezpečí min. Na všechny se ale nedostalo. Horší bylo, že nám na lodi došly zásoby jídla a začínali jsme se bouřit. Prožívali jsme opravdový hlad. Pak jsme dorazili do Narviku – všude kolem hezké ostrůvky a fjordy, ale hlad nedovolil se jim věnovat.“

(citováno z pamětí J. Šefla: Za války v Norsku. Rožmitál pod Třemšínem, vl. nákladem, 2009)