Na začátku války skandinávské státy doufaly, že stejně jako za první světové války zůstanou po celou dobu konfliktu neutrální. Dánsko a Norsko však měly pro německé zájmy příliš strategickou polohu, a tak Němci obě země během dvou jarních měsíců roku 1940 obsadily.

Norsko mělo v německých plánech o budování Nové Evropy výjimečné postavení. Jako Festung Norwegen mělo chránit Říši před námořní blokádou, a naopak sloužit jako základna pro operace německého námořnictva a letectva v Severním moři i Arktidě. Strategickým plánem Němců bylo také vybudovat Severní a Polární železnici podél pobřeží z Trondheimu do Narviku a dále na sever až po Kirkenes ve Finnmarce. Do Narviku proudila ze Švédska kvalitní železná ruda, potřebná pro válečný průmysl, a spojení dále na sever mělo zásobovat polární základny a také zabezpečit německý útok na Murmansk. 

Z Protektorátu do Norska

Brzo se ukázalo, že požadavky na pracovní síly dalece převyšovaly možnosti místního trhu práce. Již první rok po obsazení Norska bylo proto rozhodnuto získat na práce v Norsku posily ze zahraničí.

Na jaře roku 1942 požádala Einsatzsgruppe Wiking, sekce polovojenské Organizace Todt působící v Norsku, svou centrálu v Berlíně o poskytnutí zahraničních pracovníků na stavbu opevnění na norském pobřeží. V prosinci téhož roku do Norska odjely i první transporty mladých mužů z protektorátu.

Požadavky Němců z Norska na zajištění pracovních sil přišly v době, kdy v protektorátu již mašinerie totálního nasazení běžela naplno. Na podzim roku 1942 byli povoláváni příslušníci ročníků 1921 a 1922 a část z nich byla poslána na sever.

Čeští dělníci  se o tom, že budou nasazeni v Norsku, většinou dozvěděli až v některém ze sběrných táborů v Německu, kde po nezbytných administrativních úkonech docházelo k základnímu rozřazení. Jedním z hlavních faktorů, který rozhodoval o jejich dalším osudu, se stala zdravotní prohlídka: k odeslání do Norska byli vybíráni fyzicky nejzdatnější.