Na konci války byli nasazení shromážděni spolu s dalšími cizinci do sběrných táborů vedené norskými a spojeneckými orgány. Nasazení měli status zavlečených osob (displaced persons). V táborech je vyhledali českoslovenští repatriační či styční důstojníci vyslaní londýnskou vládou. A zajistili jejich repatriaci do vlasti. Během léta 1945 proběhlo z Norska několik repatriačních transportů.

Repatriovaní byli jednak Češi nasazení na nucené práce (asi 800 osob)  a také českoslovenští občané ve službách Wehrmachtu (asi 3.000 osob). Repatriovaní se vraceli vlakem do Osla a odtud lodí do Dánska či Německa, poté vlakem domů. Menší část nasazených, zvláště ti ženatí, se vraceli letecky do Belgie, posléze přes Německo posléze vlakem. Většina se do vlasti vrátila v září, poslední v prosinci roku 1945.

Cestu domů popsal Ludvík J. Halásek z Havířova: Cesta vlakem z Trondheimu do Osla, kdy nás na každém nádraží čekaly skupiny Norů, zpívalo se a tancovalo, protože naši chlapci měli s sebou hudební nástroje a vytvořili kapelu. Přednostové stanic podávali už předem hlášení, kdo přijede, a tak nás čekalo vždy přivítání. Vagóny jsme měly popsané nápisy: Ať žije ČSR – ať žije Norsko!

Atmosféru poválečného Norska popisovali nasazení jako radostnou, lidé byli veselí a vstřícní, ovšem po příjezdu do vlasti jsme cítili, že jsou všichni nějak zařezaní, zamlklí, snad až nepřístupní.