Pan Rostislav Holub toho své rodině o Norsku mnoho nevyprávěl. Jeho dcera, paní Milada S.,  z Pivína na Prostějovsku vzpomíná: “Jako děti jsme věděly, že byl v Norsku. Dokonce jsme se tím chlubily, ale myslely jsme, že tam byl na dovolené. Nic jsme vlastně nevěděly.“ A dodává: “Když přišlo na Norsko, tatínek vždy změnil téma. Až poté, co prodělal mrtvici, tak občas něco vykřikoval, ba přímo křičel “nevěste ho”. "V Norsku musel zažít něco s Rusama. Vzpomínky se mu vracely, z ničeho nic někdy vyletěl z lůžka, plakal a volal "já chci jít dóm.”

Pobyt v Norsku pro něj znamenal trauma, o kterém se nikdo neměl dozvědět. Dcera  dodává: “Tatínek byl moc hodný člověk. Nechtěl, abychom věděli o hrůzách války a abychom se tím zatěžovali.”

Rostislav Holub se narodil na Skalce roku 1923 do dělnické rodiny se dvěma dětmi. Chodil do obecní školy a vyučil se tesařem v Prostějově u ing. J. Nedělníka. Výuční list dostal v březnu 1942 a v listopadu téhož roku byl povolán na práce do Norska. Byl přidělen k firmě Herman Schaffer do Narviku. Odtud byl v polovině roku 1943 převeden k firmě Arge Theo na práce do Trondenesu na stavbu opevnění u dělostřelecké baterie Theo.

V roce 1943 se dostal domů na dovolenou. Nechtěl se vrátit zpět, ale na udání byl vězněn asi tři měsíce ve věznici Ruzyně, a poté byl poslán zpět do Norska.

Repatriován do vlasti byl 2. 9. 1945. Když se vrátil z Norska, jeho rodný dům byl zničen, neboť zde vedla koncem války fronta. Rodina byla nucena přestěhovat se jinam.

Po návratu nastoupil vojenskou službu na Slovensko. Poté pracoval u stavitele inženýra Josefa Nedělníka v Prostějově. V roce 1950 se oženil s Jiřinou Laštůvkovou a narodily se jim tři děti Rostislav, Milada a Alena. Od roku 1948 pracoval jako tesař, později jako stavbyvedoucí v Čs. stavebních závodech v Prostějově, a to až do důchodu.

Rád chodil do přírody, na ryby a miloval houbaření. V lese byl šťastný.

V Norsku se musel rozloučit se svou norskou přítelkyní. Když s ním chtěla odjet do Československa, rozhodl se vztah ukončit. Jak vzpomíná jeho dcera: "Říkal, že si ji nedovedl představit na Hané na poli řepy.” Dodává, že jeho kamarádovi z nasazení se v 90. letech ozvala norská dcera, která si ho vyhledala.

Paní Milada dále vypráví, že si tatínek v Norsku vytvořil silné vazby na sovětské vojáky. “Nikdo netrpěl v Norsku tolik jako Rusové. Na konci války se pak o Čechoslováky nikdo nestaral, a podle jeho vzpomínek jim až Rusové pomohli zajistit návrat lodí domů. Tato zkušenost ho formovala i do budoucna, a ani později např. v roce 1968, nedal na Rusy dopustit.”

Zemřel v roce 1995. Jeho potomci žijí na Prostějovsku.

S laskavým dovolením rodiny zde zveřejňujeme část deníku pana Rostislava Holuba. Popisuje v něm odjezd z rodné vísky, cestu do Berlína, čekání v lágrech, plavbu přes moře do Oslo a cestu a několikatýdenní pobyt v Trondheimu až do začátku roku 1943.

Vyprávění o cestování dále na sever do Narviku a z jeho pracovního nasazení za polárním kruhem se bohužel nedochovalo. Rukopis po válce spálila jeho maminka v kamnech. Nechtěla, aby se válkou dále zabýval.

Děkujeme paní Miladě za přátelské přijetí a za pohostinnost.  Velký dík patří zvláště za povolení sdílet tento silný rodinný příběh.

Rovněž jsme vděční za zapůjčení deníku pro další výzkum a za možnost sdílení s ostatními zájemci a rodinami nasazených.

 

Sepsala: Vendula V. Hingarová

Zdroj: Rodinný archiv, Pivín.

Přijměte pozvání dne 15.1. 2024  od 15 hod do Národního archivu v Praze, kde budeme naposledy otvírat výstavu o Češích v Norsku na nucené práci.

Přijďte se dozvědět o možnosti předání soukromých dobových materiálů  (či jejich kopie) do sbírek Národního archivu.

Slavnostnímu otevření výstavy  a symbolickému předání prvních materiálů z válečného Norska bude přítomen i norský velvyslanec a vedení Národního archivu.

 

Těšíme se na setkání i s Vámi!

Za výzkumný tým,

Vendula V. Hingarová

 

adresa:

Národní archiv ČR, Archivní 2257/4, 149 00 Praha 4

Mapa

Spojení bus .213, 125, 136 z metra Chodov (2 stanice) vystupuje se na zastávce Archivní

Před archivem je veřejné parkoviště (achiv je hezky dostupný od D1)

 

Vstup do budovy archivu zdarma, ovšem je nutná registrace s OP u vchodu.

 

 

 

 

 

 

Odpověď zní: ano. Ovšem pouze ti, kteří se odškodnění, vyplácenému po roce 1999, dožili. Žadatelé o odškodnění museli podat žádost osobně, a nešlo žádat zpětně za rodinné příslušníky zemřelé před únorem roku 1999.

Na začátku bádání jsme neměli jasno v otázce, zda se odškodnění dostalo i těm, kteří byli nasazeni v okupovaných zemích, a nikoliv přímo v Německu v jeho předválečných hranicích. První zmínky o odškodnění za nucené práce v Norsku jsme získali díky archivu Dočasného sekretariátu Noráků, který organizoval srazy nasazených v 90. letech 20. století a zprostředkovával přeživším informace ohledně odškodnění všech nuceně nasazených za druhé světové války.

Jasná odpověď přišla až poté, co jsme navázali spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti, nadačním fondem, který byl zodpovědný za příjem žádostí a zpracování odškodnění pro české občany.

Česko-německý fond budoucnosti podpořil v letech 2000–2003 v kategorii nucené práce 38 564 žádostí. Tito žadatelé byli ze své domovské země deportováni do Německé říše včetně obsazeného československého pohraniční a nuceně nasazeni ve válečném průmyslu či v zemědělství, ale také v rámci německých stavebních projektů Organizace Todt a dalších tzv. polovojenských organizací.  Mezi žadateli byli i pracovníci, které německé okupační orgány poslaly na práci do okupovaných zemí – například Polska, Francie, Belgie, Nizozemska, Dánska a konečně i Norska.

Mezi žádostmi soustředěnými v archivu Česko-německého fondu budoucnosti, jsme nalezli 239 případů, kdy žadatelé uvedli jako místo výkonu nucené práce Norsko.

Odškodnění za nucené práce financovaly německé podniky a spolková vláda jako morální gesto vůči dlouhodobě opomíjeným obětem nacistického režimu. Vyčleněné prostředky byly vloženy do německé nadace Připomínka, odpovědnost (nadace EVZ). Ta je pak mezi oběti z různých zemí světa rozdělovala prostřednictvím svých partnerských organizací, k nimž patřil právě také Česko-německý fond budoucnosti. Na odškodnění se nepodílely státy, kde nuceně nasazení za války pracovali.

Při určování výše odškodnění rozlišovala nadace EVZ mezi tzv. otrockou a nucenou prací. Otrocká práce se především týkala vězňů koncentračních táborů – ti byli v prakticky bezprávném postavení, v otřesných podmínkách, bez nároku na mzdu, s minimálním hygienickým a zdravotním zabezpečením. V tomto srovnání byly podmínky nasazených na nucené práce přeci jen lepší, dostávali za práci mzdu, měli zajištěný přístup k lékařské péči a požívali i jistých, byť omezených práv. Vězni ani nuceně nasazení ovšem neměli možnost ovlivnit druh ani místo výkonu práce, a nemohli se z ní ani svobodně vyvázat. Otrocká i nucená práce byly projevem zvůle okupační moci.

V průběhu odškodňovacího řízení Česko-německý fond budoucnosti ve svém archivu shromáždil řadu dobových materiálů, kterými nasazení dokladovali nucenou práci. Část z nich byla následně použita v publikačních a výstavních počinech, které seznamovaly veřejnost s rozsahem nucené práce obyvatel protektorátu.

Našemu výzkumnému týmu umožnil Fond nahlédnout do svého neveřejného archivu a získat k výzkumu dobové materiály, které dokumentují osud Čechoslováků v Norsku. Fotografie, korespondence a úřední dokumenty umožní blíže rekonstruovat osud Čechů, nuceně nasazených v Norsku.

Z původu ochrany osobních údajů žadatelů, Fond nezveřejňuje v žádném případě jména odškodněných. Veškeré materiály nám byly proto k výzkumu zpřístupněné v anonymizované formě. Zde přinášíme ukázku fotografií z pracovního nasazení v Norsku.

Průběžně budeme zveřejňovat k fotografiím popisky.

 

Autorka textu: Vendula V. Hingarová

Fotografie:© Archiv Česko-německého fondu budoucnosti, nadačního fondu